Petr Adler: Edmonton slaví legendu jménem Glen Sather

Začátkem osmdesátých let minulého století se ve Vancouver Pacific Coliseum stala zajímavá věc. Edmonton Oilers tam hráli proti místním Canucks. Za jejich střídačkou stál jako hlavní kouč Glen Sather. V první řadě diváků za střídačkou stal jakýsi prošedivělý pán, a ten ječel na Sathera tak děsné věci, že kdyby z nich byla půlka pravda, mohl se Sather jít na místě oběsit.

Nevím, co rozčilovalo toho pána víc: že se na něj Sather ani nepodíval, nebo že měl Sather neustále výraz, jako by se usmíval. Ostatně, za ten výraz nemohl. Kdysi v mládí mu někdo rozsekl hokejkou horní ret. Plastická chirurgie v době, kdy se to stalo, ještě nebyla tak pokročilá, takže lékaři sice ránu jakž-takž sešili, ale výraz, jako kdyby se lehce usmíval, ten už Satherovi zůstal.

Oilers, jak bylo tenkrát jejich zvykem, vymetli s Canucks podlahu.

Fanoušek za střídačkou vypadal na mrtvici, infarkt a řadu jiných chorob najednou.

Není známo, alespoň nikoliv veřejně, jak se stalo, že se ten pán po skončení zápasu najednou objevil v chodbě, kterou Oilers kráčeli do kabiny. Rozčilený fanoušek se vrhl na Sathera, plival na něj, ječel jak podřezávané podsvinče, bouchal do něj pěstičkami a vůbec se choval poměrně neutěšeně.

Budiž přírodě žalováno, že úředně je přístup do těchto prostor velice přísně omezen, takže přítomnost onoho rozzlobeného pána byla vskutku jedním z těch milých tajemství světového dění, nad nimiž je lépe nelámat si moc hlavu, protože by se hlava jinak rozskočila.

Nicméně, Sather na pánovo řádění zareagoval velice jemně. Odstrčil ho silnou paží bývalého hokejisty z cesty, avšak nijak moc násilně, došel do kabiny, vstoupil do ní, zavřel za sebou dveře a zamkl.

Za pár dnů oznámily vancouverské sdělovací prostředky, že pán Sathera žaloval za nepřípustné násilí vůči jeho osobě.

To by bylo v pořádku. Když chce žalovat a nemá nic jiného, třeba i lepšího, na práci, a chce dát vydělat právníkům, proč ne?

Komentátoři mimo mísu

Jenže: vancouverští komentátoři, snad aby dostáli celokanadské pověsti svého města, která tvrdí, že jde o trochu vyšinuté místo, jehož obyvatelstvo to ve svém značném podílu nemá v hlavě úplně v pořádku, začali psát jako jeden muž či jako jedna žena, že by se Sather tomu pánovi měl omluvit. Přece jen je to starší osoba, a Sather by měl ctít jeho šediny.

O tom, kdo koho napadl, se vancouverští komentátoři nezmiňovali. Také je ani ve snu nenapadla skvělá myšlenka, že by snad mohli Satherovi hodit drát a zeptat se, co si o tom všem myslí.

Ne, že by se museli nějak napínat: na začátku sezóny dostávají totiž všichni novináři akreditovaní u NHL mezi nejrůznějšími podklady také telefonní seznamy všech funkcionářů ligy i jednotlivých mužstev. Tenkrát to bylo v podobě knih, dnes dostáváme disky, na nichž je zapsáno úplně všechno. Od ročenky, přes veškeré statistiky, sestavy, až k těm seznamům.

Když jsem ty řeči ve vancouverských listech četl, dost jsem se podivil, že v nich nečtu ani zmínky o tom, co na to všechno Sather.

Tak jsem mu zavolal. Sather si s trpělivostí hodnou lepších věcí vyslechl, co o něm píší vancouverští, a pak se zeptal: no jo, a co chcete vědět?

Chci vědět, odpověděl jsem mu, co vy na to.

Na co?

Na to, že byste se tomu chlapovi měl omluvit.

A proč bych to dělal? odpověděl Sather. Tak je prošedivělej. No a? Z mladého blbce dorostl průběhem let ve starého blbce. Nevidím důvodu, abych se někomu klaněl, natož omlouval, jedině proto, že je prošedivělej.

Jistě víte, že to obtisknu, řekl jsem, protože jsme se nedomluvili předem, že by to mělo zůstat jenom mezi námi.

Samozřejmě, řekl Sather. Třeba tučným písmem.

Poslyšte, řekl jsem mu, víte, že vy mi někoho připomínáte?

Ale jděte, podivil se Sather. Koho?

V Čechách, vysvětlil jsem mu, býval takový herec, autor, trochu filosof. Jmenoval se Jan Werich. Ten zastával stejnou teorii jako vy. Z mladého blbce vyroste starej blbec. Byl to moc chytrej pán.

A toho vám připomínám? zeptal se Sather.

Jo.

Jako že jsem taky chytrej pán?

Jo.

Tak se stavte na kafe, pravil Sather, a tak jsme se stali kamarády.

Zajímavé, mimochodem, je, že když si povídáme, je to spíše o lidech, nebo o vnoučatech (Sather je o pár měsíců mladší než já). O hokeji si povídáme málokdy.

Věrnost přátelům nade vše

A teď, když byl Sather vyznamenán radnicí města Edmonton, když po něm bude pojmenovaná sportovní hala pro rekreační sporty, když Edmonton Oilers vyhlásili vznik nadace s jeho jménem, do níž vložili pro začátek milión dolarů, a která má pomáhat dětem z nebohatých rodin, aby mohly sportovat s dětmi zámožnějších rodičů, když vyvěsili pod strop haly hned vedle praporů se jmény a čísly svých bývalých hrajících hrdinů také vlajku s jeho jménem, zůstal Sather věrný své zásadě. V celém jeho životě, řekl, byla pro něj nejdůležitější jeho rodina, a hned za ní jeho přátelé.

Jistě, řekl, hokej mu dal vše, co má, ale z toho všeho si, vedle své rodiny, nejvíc cení přátelství mnoha lidí, s nimiž se sešel během své bohaté životní dráhy.

O tom, kolik dal městu - nikoliv pouze sportu - on, se nezmiňoval. Ani o tom, jak se svoji ženou Ann vymysleli a uspořádali několik ročníků Plesu mistrů (fotbaloví Edmonton Eskimos sedávali tenkrát v čele kanadské ligy). Celý výnos vždycky připadl dobročinné činnosti. Kromě toho pomohly peníze z tohoto plesu vytvořit na albertské universitě v Edmontonu zvláštní katedru sportovního lékařství, z níž nakonec vznikla Satherova klinika sportovního lékařství, dnes jedno z předních pracovišť v tomto oboru v Severní Americe.

Dnešní dobročinná nadace Edmonton Oilers navázala právě na práci Ann a Glena Satherových.

Oslavy na jeho počest způsobily, že se Glen Sather po příletu do Edmontonu (v čele New York Rangers, k pátečnímu zápasu proti místním Oilers) místy až zajíkal.

Krajně neobvyklé, neboť Glen Sather umí střílet od boku snad lépe než samotný Buffalo Bill.

Pár příkladů:

Poslyšte, Glene, vy jste jeden z prvních, kdo zcela programově najímá hráče i z jiných koutů světa, tedy nejen z Kanady.

Jo, chlapče, je mi jedno, jestli je chlap z Timbuktu. Jestli umí hrát hokej, je to můj chlap.

Nebo: Sather přišel po druhé třetině zápasu do kabiny, vyspílal mužstvu, a jeho kapitánovi Waynovi Gretzkymu obzvláště, do mořských prasat, že hůř hrajou snad už jenom ožralí námořníci, kteří dostali volno, a že by měli všichni hráči své výplaty za ten den rozdat divákům.

No jo, Slatsi (to je Satherova přezdívka, v češtině to znamená něco jako lišta), odpověděl na to Gretzky, mě ale bolí koleno.

Sather zmizel v lékařské ordinaci, za pár vteřin se vrátil. Který? zeptal se Gretzkyho.

Gretzky ukázal na jedno z těch dvou, Sather vytáhl z kapsy dva aspiriny, přilepil je na údajně bolavé koleno náplastí a dodal typickou větu lékaře z pohotovosti: a zavolej, kdyby tě to snad bolelo i zejtra ráno.

Gretzky se tou neúctou strašně namíchl a v závěrečné třetině nasázel soupeři tři branky, jednu hezčí než druhou.

Sather nás neobtěžoval tabulkami s X a 0, shodli se jeho bývalí hráči. X a 0, jak se říká herním plánům v Severní Americe, měl na starosti jeho kolega John Muckler.

Jo, připustil Sather, já měl za svoji povinnost považovat svoje hráče za lidi, které jejich schopnosti, a někdy jenom čirá náhoda, přivedly do jedné skupiny lidí, a mým úkolem bylo, udělat z té nepříliš sourodé skupiny mužstvo.

Někdy na to šel dost drsně. Jeho přestřelky s obráncem Paulem Coffeym prostřednictvím novinářů se staly legendárními. Úsměvné je, že dnes na ně Paul Coffey i Glen Sather vzpomínají s úsměvem.

Když měl Sather nutkavý pocit, že brankář Grant Fuhr by mohl být štíhlejší, neváhal mu koupit tehdy ohromně oblíbenou kuchařku s nápisem Jak zhubnout snadno a rychle (a nevyhladovět), nechal ji ve Fuhrově skříňce v kabině, a pak jen čekal na výsledek. Ten se ovšem dostavil.

Vyrovnaný člověk

Rozčílil se málokdy. Třeba tehdy, kdy kolega a kamarád Jim Matheson z listu Edmonton Journal zmínil v nějakém sloupku, kde Sather bydlí. To ho povolal do své kanceláře: člověče, láteřil, chápete, že jsem pořád s mužstvem na cestách, Ann je doma s (tehdy malými) dětmi, takže to poslední, co bych chtěl, aby lidé věděli, je, kde jsou?

Jelikož to bylo v době, kdy jakýsi šílenec vnikl do domu tehdejšího majitele mužstva Petera Pocklingtona a ohrožoval jeho ženu Evu na životě, dokud nedostane patříčnou (a značnou) odměnu za to, že jí nechá žít, bylo Satherovo rozčilení pochopitelné.

Druhý den vzal Matheson svého synka na trénink. Sather si ho všiml, přibruslil ke hrazení, povolal mladého Mathesona, aby přišel blíž, zavolal na něj, tak ty jsi mladej Matheson? a zeptal se ho, jestli hraje hokej. Když mladý Matheson přikývl, Sather mu hodil pár puků: tady, dodal, máš pro štěstí, ať ti to tam padá.

O tom, jak Mathesonovi staršímu den před tím vyspílal, už nepadla ani zmínka.

Když ale nejrůznější novináři psali o nejrůznějších dohadech, drbech, zprávách a fámách, kterého hráče čeká výměna, případně dokonce kam, ba i za koho, včetně spousty dalších podrobností, a cucali si to v převážné většině případů z prstů, Glen Sather se strašně smál: ale co, říkával, takový hráč si může myslet, že to je pravda, a jestli chce zůstat tady (a to tenkrát chtěla většina hráčů, protože hrát v partě kolem Gretzkyho, to přece jen nebylo jen tak, sláva jejich kapitána se odrážela i  na ně). tedy, jestli chce zůstat v Edmontonu, hraje o to usilovněji.

A celou svoji kariéru znal sílu i význam každého slova. Když začátkem srpna 1988 odcházel Wayne Gretzky z Edmontonu do Los Angeles, řekl Sather všem reportérům, že by byl rád, kdyby nepsali, že šlo o výměnu. I přesto, že si za odchod čísla 99 vydupal, že Kings poslali Oilers hráče dle jeho výběru, takže čistě mechanicky to výměna byla. Sather věděl, že to byl prodej, ale odmítl se podílet na vytváření falešného dojmu.

Edmontonští fanoušci pochopili. I za to dodnes milují Glena Sathera a tleskají mu, i když se dostaví (se svým nezapáleným doutníkem v koutku úst) jako šéf soupeřícího mužstva.

Takoví, jako je Glen Sather, se totiž už dnes nerodí.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter