Petr Adler: komentář o olympijských touhách hráčů NHL

Hráči NHL patrně neměli v životě moc času, aby studovali dějepis a také (alespoň trochu) základy podnikání. Jinak by si totiž nevyskakovali až ke stropu a nevolali by zbytečně tak hlasitě, že olympijské hry bez jejich účasti jsou bezmála urážkou hokeje.

Hokejisté se pustili do velice neužitečné války slov. Zda ji mohou či nemohou vyhrát je dost jedno. Důležitější je, že si podřezávají větev, na které sedí.

Třeba takový kapitán Edmonton Oilers Connor McDavid (na snímku) říká, že si nedovede představit olympijské hry bez účasti hráčů NHL.

Inu, jak se to vezme. V jeho případě snad ani nejde (a vlastně ani nemůže jít) o nedostatek představivosti. V době, kdy NHL začala po několika dlouhých letech vzájemného oťukávání jednat (na popud druhých stran) s Mezinárodním olympijským výborem (MOV) a Mezinárodní hokejovou federací (IIHF), byl Connor buď ještě v maminčině bříšku, nebo možná ani ještě nebyl počat.

NHL se na olympiádě prvně představila v (pro Čechy posvátném) roce 1998 v japonském Naganu. Do té doby MOV zcela pokrytecky lpěl na tom, že jeho hry jsou shromaždištěm amatérů. Tedy jednotlivců, ale ano, i celých kolektivů, kteří (které) své sportování provozují zcela zadarmo, pouze z čisté lásky k sportu.

Zajímavé je nejen, kolik lidí jim na to naletělo tenkrát, ještě zajímavější je, kolik lidí věří téhle pošetilé smyšlence dodnes.

Vlastně nešlo o nic jiného než o to, že MOV a IIHF rukou společnou a nerozdílnou zjistili, že jim ten jejich podnik začíná trochu skomírat, a že bude třeba ho něčím oživit. Čím? Inu, účastí (konečně) nejlepších z nejlepších ve sportu, který je mezi těmi zimně-olympijskými nejrozšířenější. Tím sportem byl, je a bude hokej.

Přitom je samozřejmě pravda, že evropský hokej, a zvláště ten z komunistických zemí, byl cokoliv, jen ne amatérský. Nad tím olympijští pánové zavírali velkoryse oči. Vyděsili se teprve ve chvíli, kdy v roce 1980 američtí vysokoškoláci (tedy vyslovení amatéři) na olympiádě v Lake Placid porazili dosud neporazitelnou sovětskou mašinu, alias sbornou (tedy vyslovené profesionály). Říká se tomu dodnes Zázrak na ledě (Miracle On Ice).

Olympijští papalášové si uvědomili, že není pravda, že se zázraky nemohou opakovat.

A jelikož patřili (a dosud patří) mezi pouťové atrakce, které o sobě dodnes tvrdí, že jsou nejlepší ze všech, MOV musel něco podniknout.

Majitelé NHL si pár měsíců před uzavřením olympijské dohody vybrali do čela komisaře Garyho Bettmana (a zrušili při té příležitosti úřad presidenta ligy). Přikývli, když jim jejich nově ustanovený výkonný šéf vysvětlil, že by bylo zajímavé zkusit, zda olympijská účast pomůže jejich soutěži k rozšíření své slávy do všech koutů světa. Musel ale vyjednat, že je to nebude stát moc na hotovosti: MOV zaplatí jejich přímé náklady.

I přes tichý, leč vytrvalý, nesouhlas několika majitelů, kteří už tenkrát soudili, že nevědí, proč zavírat krám právě v době, kdy vrcholí boje o postup do Stanleyova poháru, a navíc, proč zavírat krám jenom proto, že konkurent (MOV) má potíže, Bettman věc prosadil. Pomohlo mu hlavně, že příští hry (roku 2002) se konaly v americkém Salt Lake City, a hry roku 2010 v kanadském Vancouveru.

Ony dvoje hry v Severní Americe sice NHL nakonec nijak moc nepomohly, ale také jí nijak neuškodily. Ovšem, všechny ostatní (Nagano 1998, Turín 2006, Soči 2014) byly z hlediska NHL spíše více než méně ztrátové.

Bettman v podstatě olympijskou účast protlačil také tím, že majitelům sliboval, že tak alespoň částečně uklidní hráče.

Jenže teď se staly dvě věci. MOV zrušil původní smlouvu, která stála a padala na tom, že účast nebude majitele stát ani vindru, když už na tom nevydělají. Bettman zkusil obchvat: nabídl hráčům, že když kývnou na prodloužení kolektivní smlouvy, bude mít čím nalákat majitele, aby přece jen souhlasili s cestou za pěti kruhy. Hráči tenhle návrh odmítli.

A teď by byli rádi, kdyby mohli současně sníst dort a nechat si ho na jindy (doslova: eat the cake and keep it).

Soukromá vzpomínka

Zásadně nemám rád zpravodajství v první osobě. Jenže teď se tomu nevyhnu. Přinejmenším částečně. Hlavně proto, abych vysvětlil, proč je to všechno tolik zapeklité.

Před zhruba čtvrtkou století se mi, co kanadskému novináři v největším novinovém podniku země, poštěstilo, že jsem se stal jedním ze zakládajících rodičů novinářství, jemuž se dnes říká (asi pro nedostatek představivosti) internetové (web-based journalism). Osobně lpím na názvu nové sdělovací prostředky (new media), protože internet není (a nemusí být) jediným novým způsobem sdělování zpráv.

A pak tak nějak došlo i k tomu, že jsem stavěl úplně první internetové olympijské stránky. Musel jsem si tedy prolézt nejrůznější olympijské archívy. Zjistil jsem spoustu prapodivností.

Tak třeba, jak to bylo doopravdy s tím amatérismem.

Když francouzský baron Pierre de Coubertin přišel s nápadem uspořádat v létě 1896 olympiádu, šlo hlavně o to, že se jeho kamarádi, francouzští aristokraté, děsně nudili. Ono také trávit každé léto v letoviscích, která člověk zná jako vlastní boty, chlastat pořád ten samy alkohol a svádět pořád ty samé ženské, to už opravdu přestává být zábavné.

Pan baron si přizval na pomoc anglické aristokraty. Ne, že by se Francouzi a Angličané najednou začali mít rádi, to ani náhodou. Angličané byli a dodnes jsou slavní zálibou vymýšlet nejrůznější pravidla, o nichž tvrdí, že jsou spravedlivá (fair play) a vůbec nemají daleko k dokonalosti. Když někdo zavede pořádek do hry jako je třeba golf, původně zdroj krvavých bitek mezi skotskými klany, zaslouží si uznání.

Aristokrati nesoutěžili o prachy. Těm šlo o zahnáni nudy. Soutěžení o čest, slávu (a potažmo peníze) přišlo na řadu až později, kdy se olympiád začaly zúčastňovat tzv. davy nemytých. Tehdy začali zakladatelé tzv. moderních olympiád křičet cosi o čistotě sportu. Jenže pořádání olympiád se stalo výnosným podnikem, takže křik o čistotě her sice zůstal, ale praxe se trochu změnila.

Úsměvné ovšem je, že tzv. antické řecké olympiády, o nichž pan baron mluvil jako o ideálu, nebyly ani dost málo tak čistě sportovní, jak tvrdíval. Ve starém Řecku se dopovalo o stošest, umístění bylo na prodej zcela veřejně (nech mě vyhrát tenhle závod, a můj mecenáš ti poskytne zaměstnání za tolik a tolik drachem ročně, plus ubytování a stravu zdarma).

Co se týče čistoty olympijského plamene, kdyby řečtí atletové slyšeli, jak se jí ohání dnešní papalášové, smáli by se, až by se za břicha popadali (symbolicky i funkčně: viz Jiří Suchý).

Když takový Řek něco vyhrál, šel poděkovat svému bohovi či své bohyni do jejich chrámu. Když byl hodně potěšen, zapálil na jejich počest v tom chrámu pochodeň. Pak se šel oddat veřejné orgii.

Nápad se štafetou olympijské pochodně se zrodil před hrami roku 1936 v Berlíně. Vznikl (jak také jinak) v Hitlerově Reichskanzlei. Ostatně, pochodně, to je už odedávna teutonský zvyk. Zaběhněte si na nějakou Wagnerovu operu. Tam se chodí s pochodněmi nahoru-dolů, zleva doprava a naopak, k nesporné radosti divadelních hasičů.

Myšlenka, že jméno posledního běžce zůstane utajeno až do chvíle, kdy ten běžec převezme štafetu a rozběhne se k závěrečnému úseku, pochází také odtud. Prvním posledním běžcem byl jakýsi funkcionář známého sportovního sdružení jménem Hitlerjugend.

Konec soukromé vzpomínky

Kapitán Chicago Blackhawks Jonathan Toews řekl, že vysílat z olympiády hokej bez účasti hráčů NHL bude znamenat, že se o jeho sportu neříká úplná pravda (použil výrazu misrepresentation of hockey).

Opět, ten chlapec neví, o čem mluví. Zimní hry se prvně konaly v roce 1924, ty v Soči byly dvaadvacáté v pořadí, to znamená, že (když pomineme ty nastávající v jihokorejském Pyeončangu) se hrálo sedmnáctkrát bez hráčů z NHL, a nic se nestalo.

Ne, že by šlo o nějakou předem dohodnutou kampaň. Jen je trochu divné, že se hráči začali ozývat teprve poté, kdy výkonný ředitel jejich odborů (NHLPA) Don Fehr řekl, že má důvod doufat, že se vše v dobře obrátí.

První olympijské hokejové vhazování se má konat v pátek 9. února příštího roku.

NHL tvrdí, že jí je naprosto jedno, kdy padne rozhodnutí. Nežertuje: její zaměstnanci pilně pracují na dvou rozpisech příští sezóny. Jeden bere v potaz účast NHL na olympiádě, druhý bere v potaz neúčast NHL na olympiádě.

Jedno to nemůže být MOV. A hlavně: jedno to nemůže být IIHF. A už vůbec to nemůže být jeho národním hokejovým svazům. Ty by rády věděly, co se vlastně děje, s kým mohou a s kým nemohou počítat.

Když už jsme u těch národních svazů, je zajímavé, že mnohé z nich se vyjádřily, že by rády viděly, kdyby hokej na olympiádě zastupovala NHL. Důvod: nerady by přerušovaly svoje domácí soutěže.

Mnozí majitelé NHL skřípali zuby od počátku účasti jejich hráčů na olympiádách. Za jakost svého zboží odpovídají v první řadě svým zákazníkům tam, kde působí. Přerušovat rozehranou soutěž na málem tři týdny, riskovat zranění svých hvězd a způsobovat, že každé mužstvo zažije alespoň jeden týden, v němž za sedm dnů odehraje pět zápasů, to považovali za nezodpovědné.

Donedávna byli v menšině.

Od chvíle, kdy MOV zrušením účasti na smlouvě o hrazení nákladů dal najevo, že mu je účast NHL vlastně lhostejná, se situace změnila. A když president MOV Thomas Bach své rozhodnutí doplnil o výroky, které NHL považuje za nehorázné a nepřijatelné, se z menšiny rozzlobených majitelů stala většina.

Jistě, vyjádřilo se několik vysokých představitelů ligy, NHL si je vědoma hráčských tužeb, přímo si váží jejich ctižádosti zastupovat své země na olympiádě, avšak současně by ráda, ale opravdu MOC ráda věděla, zda by hráči souhlasili, že by si náklady, které MOV odmítá zaplatit, uhradili sami. Jde přece jenom o mizerných 18 miliónů dolarů, alespoň tak těch 18 miliónů dolarů popsal jeden z protestujících hráčů, tak co? Nominovaných hráčů může být mezi stovkou a stopadesáti, takže co když se o to, chlapci, podělíte? Nu? Jako hvězdy přece pobíráte dost, abyste mohli přinést oběti na oltáře svých vlastí, ne?

Tahle jízlivá připomínka se zatím nesetkala mezi hráči s příznivým ohlasem.

Jonathan Toews si nedovede představit, že by si napřesrok pustil v televizi olympiádu a neviděl by nejlepší hráče světa. Neřekl, zda by se díval v přímém přenosu. Asi ne. Přinejmenším proto ne, že americká televize bude nabízet pouze sestřihy (ve zdejší řeči: highlight packages). Toews žije (a je zaměstnán) v Americe. Pakliže se kanadská televize zblázní a bude vysílat hokej přímo, bude zajímavé zjistit, kolik lidí podlehne. Jižní Korea má náskok 14 hodin před kanadským Torontem a 17 hodin před kanadským Vancouverem. Když je ve Vancouveru pondělí sedm večer, je v Pyeongčangu pravé poledne (ovšem, v úterý). Tou samou dobou jsou v Torontu tři hodiny po pondělním poledni.

Nejzajímavější na tom všem je, že se hráči domáhají, aby bylo po jejich za peníze jejich zaměstnavatelů.

Jistě, takový Ted Leonsis, který vlastní Washington Capitals, už několikrát řekl, že jestli se jeho kapitán Alexander Ovečkin rozhodne, že si vezme volno (třeba neplacené), aby mohl jet reprezentovat Rusko, že mu to volno dá. Liga se pro veřejnost zatvářila neutrálně: Ovečkin přece má smlouvu s Leonsisem, co je nám do toho.

Neveřejně ale Leonsisovi připomněla, že odpovídá za to, že svému platícímu zákazníkovi, tedy severoamerickému příznivci NHL, poskytne prvotřídní zboží. Tedy včetně svého nejlepšího hráče a kapitána.

A právě tady je ten podstatný rozdíl mezi myšlením hráčů a myšlením ligy: hráči se domnívají, že jde jenom o ně, protože divák se chodí koukat na ně a na to, co dovedou (a mají svým způsobem pravdu). NHL se na druhé straně domnívá, že bez ní by i ti nejlepší hráči hráli nejvýš kuličky, a ještě k tomu zadarmo, a že zaměstnanec je svému zaměstnavateli povinen určitou dávkou věrnosti až oddanosti (a také má svým způsobem pravdu).

Zvítězit ale může z těch dvou pravd jenom jedna.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter